ÚVOD HOSPODA ZAJÍMAVOSTI HISTORIE FOTO-VIDEO

VYSOKÝ VRCH

Tento výrazný zalesněný vrchol, dříve nazývaný Velký vrch, se zvedá nad osadou Poteplí od pravého břehu potoka Loděnice (Kačáku) do výšky 487 m n. m. Je již zdaleka dobře viditelný cestou západně od Pražské plošiny.
V jeho stínu je jihozápadním směrem blízký lesnatý vrch Tuchonín, který má však překvapivě shodnou nadmořskou výšku.
Před Vysokým vrchem směrem od Poteplí se nachází ještě menší skalnatý kopec nazývaný Malý vrch.

V jeho západní stěně je malá jeskyně, kde se údajně skrýval v předminulém století slavný český loupežník Václav Babinský.

Historie Vysokého vrchu je pozoruhodná.
V roce 1961 zde proběhl rozsáhlý archeologický průzkum pod vedením dr. Zdeňka Peřiny, kdy se potvrdila hypotéza o zdejším keltském hradišti.
z mladší době bronzové. Jednalo se zřejmě o strážní místo vzhledem k možnosti rozhledu do všech stran a nepřístupné poloze. Hradiště se nacházelo na horní plošině a bylo zhruba čtvercového průřezu o rozloze 1,5 ha. Vybudováno bylo z kamenů kladených nasucho. Původní hradba složená z vnější a vnitřní zdi byla široká 2,75 m, vnitřní prostor byl vyplněn menšími nasypanými kameny.

Ještě v současné době se můžeme setkat s názorem, že Vysoký vrch je sopečného původu. Není to však pravda. Koncem 17. století postihla okolní lesy patřící ke Křivoklátskému panství zničující vichřice. Přebytek dřeva vedl k rozvoji prvních milířů – výroben dřevěného uhlí. Proces, kdy probíhá hoření dřeva za nepřístupu vzduchu, je charakterizován pomalu stoupajícím dýmem, který byl z dálky viditelný nad Vysokým vrchem. Projíždějící formani a vzdálenější usedlíci tak dali vzniknout pověsti o sopce.

Málokdo dnes ví, jaký je původ a účel kamenné mohyly nalevo od přístupové cesty pod vrcholem. Byla založena na paměť upálení Jana Palacha 19. 1. 1969. Tradice, kdy si téměř nikdo ze starousedlíků nedokázal představit výstup na Vysoký vrch bez kamene přineseného z úpatí, se pomalu vytrácí. Zejména v totalitních dobách to byl počin symbolického významu.

Vysoký vrch také neunikl pozornosti malířům. Nejznámější z nich byl Cyril Bouda, František Líbal a nebo pozdější unhošťský archivář Josef Příhoda
Rozhled z vrcholu Vysokého vrchu je pověstný – za příznivých podmínek lze spatřit nejen horu Říp, ale i Milešovku a hřebeny Krušných hor a Doupovska.

V zimě a na jaře roku 1994 byla poblíž vrcholu zbudována z náhlého popudu několika nadšenců z Poteplí jednoduchá jehlanovitá rozhledna. Navazovala volně na původní nivelační triangl ze šedesátých let, který se časem rozpadl. Pracovalo se jen s pilou a sekerou, použity byly padlé kmeny z blízkého okolí. Stala se magickým výletním místem.
Rozhledna sehrála velmi důležitou a pikantní roli v českém filmu Báječná léta pod psa. Daní za to bylo snížení původní vyhlídkové plošiny filmaři o patro níže. Původně plánovaná životnost předčila očekávání, již však byla v havarijním stavu. Opět se však našlo několik nadšenců, kteří založili „Spolek pro obnovení rozhledny na Vysokém vrchu“ s cílem vybudovat rozhlednu novou. Nenáročný projekt byl realizován dílem z peněžní sbírky občanů Mikroregionu Bratronicko a dílem svépomocí dobrovolníků z Poteplí, Malých Kyšic a Horního Bezděkova. Zdroj: Spolek úsměf Poteplí

TAJEMNÝ KRMELEC

Říká se a povídá, že v Poteplí jsou hospody dvě. Tou druhou je tajemný Krmelec, kde prý se scházejí podivné živly, snad i duchové, strašidla a prý tam chodí i vodník, co sedí na vrbě za mlýnem. Nikdo ovšem neví kde to je, a místní o tom neradi mluví. Dějí se tam prý neuvěřitelné a šílené věci. Zmínky o Krmelci najdeme i na netu. Například na stránkách beerborec kdosi píše:
– U netopýra – Staropramen – Lidí 5 – Piv 9.
Ovšem pod tím je:
– Krmelec – Samson – Lidí 1 – Piv 12 (!)
Anebo na vrstevnice.com:
... tak to bylo tam, co jsme vyjeli na silnici v Poteply a více než o mlýn (vpravo od silnice) se každý zajímal o estancii Krmelec (vlevo nad silnicí)
Z toho by šlo usoudit, že Krmelec je naproti mlýnu přes silnici. Ovšem tam nic takového není. Že by tajemná chaloupka na nožičkách? Několik lidí už tvrdilo, že v Krmelci byli. Jenomže prý si z nějakého důvodu už nepamatují, kde to bylo. Pokud v údolí zazní někdy z kopců šílený smích, je to prý z Krmelce. Z Krmelce jsou údajně i tyto dvě fotky. Ale úplně jisté to není.

A z Krmelce prý není tato 3. fotka. Ale taky to není jisté.

MLÝNY NA KAČÁKU

Proškův mlýn (Poteplí) – strohé písemné zprávy o existenci mlýna jsou z 15. stol. Od r. 1548 byl majetkem pánů Bezdružických z Kolovrat, potom Hrzána z Harasova a dalších. Mezi nejznámější nájemce patřili mlynáři Kašpar Votava, Jan a Matěj Svaškové a další. V době třicetileté války měl být mlýn vypálen. Od r. 1892 je s mlýnem spojen rod Prošků, jehož členové objekt mlýna užívají k rekreačním účelům do dnešní doby. Přestalo se zde mlít na začátku II. světové války. Mlýn je rodištěm Ing. Josefa Proška (nar. 1890), který byl hudebně a výtvarně nadaný. V r. 1913 dostal místo architekta při vládním úřadě v Makedonii, odkud přátele upozorňoval, že dojde „k veliké válce evropské“. Po vypuknutí války v r. 1914 vstoupil jako legionář do srbské armády, se kterou prodělal balkánský ústup a potom bojoval na soluňské frontě. Za statečnost byl vyznamenán válečným křížem. S podlomeným zdravím se vrátil domů, zemřel 6.3.1923 a byl pochován v Unhošti.

Kalivodův (Kopřivův) Mlýn (Unhošť čp. 171) – leží v horním toku Černého potoka. V první polovině 18. století archivní prameny připomínají mlynáře Víta Kalivodu a o několik let později, roku 1750, se na mlýně uvádí jako vdova jeho žena Kateřina se synem Janem. Nový název „Kopřivův Mlýn“ se objevuje mnohem později – v poslední čtvrti 19. stol. (od r. 1876) mlýn vlastnili Josef a Marie Kopřivovi. Jejich potomci mlýn prodali v roce 1927. V r. 1930 mlýn koupí připojili Urbanové ke svému pivovaru a sloužil jako ubytovna pro pivovarské dělníky. V prvních letech německé okupace se stavení mlýna stalo svědkem schůzek členů ilegální odbojové skupiny, která byla prozrazena a její členové v r. 1941 zatčeni a odvezeni do koncentračního tábora Mathausen, kde většina z nich našla smrt.

Suchý (Bozděchův) mlýn(Unhošť čp. 172) – koncem 17. stol. vlastnila mlýn obec unhošťská, po r. 1870 se zde objevují Bozděchové, do jejichž rodu patřil známý dramaturg Prozatímního divadla v Praze Eduard Bozděch (1841-1889) a Ludmila Bozděchová, osobní sekretářka cestovatele Emila Holuba v Africe, první žena zaměstnaná v tehdejším Rakousku-Uhersku jako poštovní úřednice. V letech 1893-1900 zde pobývala na letním bytě Renáta Tyršová, vdova po zakladateli Sokola Dr. M. Tyršovi, se svojí matkou Kateřinou Fügnerovou.

Nový mlýn (Unhošť čp. 175) – mlýn je v archivních pramenech často veden pod jménem „Nebeský“. První doložená písemná zpráva je z r. 1636, kdy jeho majitelkou byla Sybila Polyxena Elznicová, roz. Čejková z Olbramovic. V r. 1887 byl ve mlýně zřízen na mletí nový parní stroj na posílení vodního pohonu. Zdejší údolí se stalo námětem pro malíře, pozdějšího národního umělce Cyrila Boudu, který zde zkraje 40. let 20. stol. m. j. namaloval obraz – olej na dřevě s označením „Nový mlýn“. V současné době, od r. 1966, je mlýn užíván k rekreačním účelům, což dokládá i upravená zahrádka, která je zřízena v původní nádrži, ze které přepadávala voda na mlýnské kolo.

Markův-Bočkův mlýn(Unhošť čp. 176) – mlýn nese jméno po známé mlynářské, v 17. stol. v Unhošti velmi vážené, rodině Markově (Jiří Marek byl městským písařem a v r. 1659 dokonce primasem v Unhošti). Mlýn byl původně označován „Pod Berounským brodem“ nebo „Podhorský“. Od r. 1863 ho drží členové rodiny Bočkovy. Mlelo se zde až do r. 1951. Dnes zašlou mlynářskou slávu připomíná – díky panu Karlu Bočkovi – zde příležitostně instalované dřevěné mlýnské kolo, které se „ukázkově“ k radosti kolemjdoucích točí. Turbína a zařízení mlýna jsou provozuschopné, ale nevyužívané (málo vody, nerentabilní provoz,...). Zájemci o historii mlynářství mohou navštívit soukromou sbírku v rodinném domě p. Karla Bočka, Unhošť, Pivovarská čp. 323. Otevřeno každou sobotu a neděli v květnu – říjnu od 9 do 12 hodin. Na skalce nedaleko mlýna byla 21.12.1993 vyhlášena „Přírodní památka Markův mlýn“ – lokalita o rozloze 0,1302 ha v nadmořské výšce 320-325 m. Na většině území jsou zastoupena společenstva sklaních stepí. Nejvýznamnější druhy – koniklec luční český, křivatec český, sesel sivý, smělek štíhlý, chrpa chlumní. Při okrajích lokality rostou keře – např. řešeták počistivý, líska obecná, brslen evropský.

bývalý Hořejší Podkozský mlýn (Ptice) – nejstarší zjištěná zpráva pochází z r. 1618, kdy zde mlel mlynář Jiřík Landa. O dva roky později měl mlýn zpustnout. K jeho obnovení došlo v r. 1633. V blízkosti mlýna byl rybník Nadýmáček. Nezjištěno, kdy se ze mlýna stala Myslivna v Dolním Podkozí a nakonec, již v naší době, rekreační středisko Relax.

Fajmanův mlýn (Ptice) – v historických pramenech je uváděn jako „Dolejší Podkozský mlýn“. Jeho majitelem měl být od r. 1592 mlynář Tomáš, který ho v uváděném roce koupil od Jana Součka za 600 kop. Později ho zdědil Tomášův syn Jan. Nad Dolejším mlýnem býval rybník Podkozský.

Dědkův mlýn (Unhošť čp. 178) – mlýn je pojmenován po mlynáři Martinu Dědkovi, jinak také zvaném Suchý mlynář, o kterém se písemné zprávy zmiňují v první polovině 18. stol. Po r. 1989 zchátralé stavení mlýna změnilo nejen svoji podobu (postupně je opravováno), ale i svůj účel. Dnes e v tomto objektu vyrábějí housle. V minulosti byl mlýn také nazýván Křížový.

Červený mlýn (Unhošť čp. 177) – dochované zprávy pochází ze 17. stol., kdy se jeho majitelem stal Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat, prezident české komory a posléze nejvyšší hofmistr. Od konce 18. stol. byl mlýn pronajímán (manželé Svaškovi, Varvažovští, Protivovi a další). Od r. 1915 zde mleli příslušníci rodiny Hošnovy. V současné době je stávajícími vlastníky užíván k rekreačním účelům.

Kyšický (Šmidův) mlýn(Chýňava) – nejstarší zjištěný zápis o tomto mlýnu pochází z r. 1854, kdy zde již hospodařili členové rodu Trejbalova. V r. 1898 nemovitost kupují manželé Václav a Marie Šmídovi. Po tři generace členové tohoto rodu mleli ve svém mlýně, až v r. 1928 zde vypukl požár, který zničil prakticky celou usedlost. Přestože majitelé postupně obnovili jak nemovitost, tak i hospodářské budovy, mlít se zde ji nezačalo. Z mlýna se stal statek s penzionátem, který v létě pravidelně hostil návštěvníky z Prahy. Podoba objektu se od r. 1928 nezměnila, stejně jako se nezměnilo ani jeho okolí – objekt leží na samotě, stranou od jiných nemovitostí, v lukách, na kraji lesa.

Žlábek (Bratronice) – poutní místo uprostřed lesů. Podle pověsti zdejší kapličku nechali postavit r. 1649 manželé Anna a Jiří Pěnkavovi (purkmistr města Unhoště) jako poděkování blahoslavené Panně Marii za uzdravení jejich desetileté dcery Sabiny, která v době, když se ve zdejších lesích ukrývali před cizáckými vojsky oslepla. Po r. 1989 se obnovila tradice konání zdejších poutí – vždy v neděli o Hodu Božím svatodušním o 15. hodině. V období let 1999-2000 byla žlábecká kaplička opravena, když prostředky na opravu sloučily město Unhošť, obce Horní Bezděkov, Malé Kyšice a Bratronice. Naproti kapličce, v lesním houští, se tyčí vysoký dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem.

Mostecký mlýn (Bratronice) – mlýn nese název podle dnes již nepoužívaného klenutého mostu přes Kačák, který byl nahrazen mostem při stavbě nové silnice. Přestože historie mlýna je podstatně starší, podařilo se pouze zjistit, že nejstaršími doloženými vlastníky byli r. 1872 manželé Václav a Barbora Bůžkovi. Stávající silnice vyřadila z provozu nejen původní most, ale zlikvidovala také mlýnský náhon, vantroky a tím i stavidlo. Původní vzhled mlýnského stavení nenávratně zničil požár v šedesátých letech, takže z původního mlýna zůstalo snad jen to pojmenování. Po r. 1969 bylo stavení předáno k rekreačním účelům.

Roučmídův (Podlipský) mlýn (samota na Roučmídě) – mlýn se nesprávně nazývá Roučmídův a to i přes skutečnost, že žádnému Roučmídovi nikdy nepatřil, ani žádný mlynář Roučmída zde nemlel. Podle pověsti se zde – na samotě v hlubokých lesích – měly vyrábět ve zdejší rourovně (Rohrschmiede) dělové hlavně. Za husitských válek prý si sem sedláci nosili cepy, kosy a sudlice k okování. Bratronická kronika připomíná samotu, dnes začleněnou do kolonie rekreačních chat, jako místo s vodním hamrem a kovárnou. Podle jiné pověsti kovárna měla sloužit pro Valdštejnskou zbrojní manufakturu v Nižboru a její zaměstnanci byli místními obyvateli zkomoleně nazýváni „rotšmídi“. Toto označení postupem času přešlo na celou lokalitu, což dokládá i podobný zápis v pozemkové knize: „Rohršmídský mlýn“. Bezpečně víme, že v tomto jihovýchodním cípu bratronického katastrálního území mlýn stál v 18. stol., kdy v jeho blízkosti rostla mohutná lípa, proto se kolem r. 1795, kdy byl vlastníkem mlýna Jan Hlavsa, mlýnu říkalo „Podlipský“. Lípa dnes již neexistuje, původní název byl vystřídán názvem „Roučmída“ nebo „Na Roučmídě“. V roce 1974 polorozbořenou usedlost koupil tehdejší ONV – Okresní správa požární ochrany a na místě původního mlýna si „požárníci“ vybudovali moderní školící a výcvikové středisko. K původnímu mlýnu se váže událost ze 7.5.1918, kterou vzpomíná Antonín Zápotocký ve své knize Rudá záře nad Kladnem. Tehdy od mlýna k mlýnu putovali skupiny hladových lidí a snažily se vyměnit poslední své věci za potraviny. Do jedné takové skupiny bylo z objektu mlýna na Roučmídě vystřeleno, kde byl byl bratrem zdejšího mlynáře Vilémem Hofmanem smrtelně zraněn mladý dělník Václav Holeček z Rozdělova.